prozlacený soumrak. Byla nádhernou mušlí; její vlas, nyní rozpuštěný, bil kolem ní jako řasy.
Byla ozdobnou nymfou, jež sotva znatelně, tak rychle dála se věc, pouze jako paprsek světla míhala se podél stěny jahodové barvy, na okamžik plaše a divoce vzhlédla přes jeho rámě, a po níž v zápětí nezbylo ničeho, než tichá vůně jako pozůstatek pohádkovitého snu.
A pojednou zjevila se tam na okraji širokého jeho stolu, vlas vysoko spiatý nad odvráceným profilem, s ctnostně nachýlenou šíjí, jednu ruku na ňadrech, druhou před sraženými stehny — Venuše.
„Nebudeš-li psáti —“ řekla posléze.
Vrhal na papír páté přes deváté, co zrodilo se v jeho hlavě. Přiblížila se zvědava, usadila se na opěradlo jeho lenošky a přihlížela. Viděl hráti svaly jejích jemných nohou a psal stále. Co sešlo na tom? Otřásalo jím krkolomné zadostučinění. Cítil se na zlých vrcholech, nade vším, co zdálo se mu kdy vysokým. Umění? Strmé ústraní umění? Ano, jehož výživě vyssával a ochuzoval svůj život, pro něž zřekl se člověčenství a stal se komediantem? Ach, nyní hrál komedii. Avšak jeho práce, práce u psacího stolu, umění samo stalo se komedií, a on hrál je jedině z lásky!
Tu Gemma objala jeho hlavu a nahnula jej zpět, zcela tak, jako by odnášela v domov děcko,
