„Tu tě máme! Tohoto tedy mi neukážeš? Něco tak pěkného!“
Bylo to po prvé, kdy zřel ji dotknouti se předmětu šetrně. Položila listy srovnány na stůl.
„Zde si sedni!“
„Mám psáti? Gemmo, co myslíš? Tři dlouhé dny toužil jsem po tobě!“
„Nechci tebe — nebudeš-li psáti!“
Poslechl. S nejasnou hlavou obracel listy hotového díla, rozpomínal se namáhavě na poslední větu, kterou dříve již věděl. Napsal ji, a pak byl v koncích. Když vzhlédl, Gemma stála zde úplně obnažena, s pažemi zpola pozvednutými.
„Nyní piš,“ pravila tiše, s úctou.
Seděl vzpřímen, bled, a hryzl se ve rty. Gemma křepčila; cítil ji kolísati kolem sebe jako veliký velmi bílý květ, pohybovaný horkým průvanem.
„Chci, bys nabyl ze mne ducha,“ šeptala.
Zavadila oň. Veškerá krev vehnala se mu po jednou do hlavy. Ach ano, ducha! Probudilo se v něm náhle tušení o neslýchaných výtvorech, pravý prales ducha, žhoucí kalichy, kypící mízou, řvoucí netvory a neproniknutelný. Viděl se bezmocným, nedovedl zkrotiti nižádného citu, nevystihl nijakého obrazu, nijakého slova. „To vše dostaví se později. Později…“
Shlédl ji z předu, na prahu sluncem ozářené terasy. Měla růžové obrysy, a její tvary halil
