„Zdaž tuší ona, že již nyní stojí mne polovinu románu? Je drahá; ale nevěří se tomu, jak ženy samy vysoko se cení; co všecko přijímají, aniž by se tomu podivovaly. To je známo; jen že nadcházejí okamžiky, kdy to znova objevujeme.
Ach co. Jisté množství duševní stravy přece jen vytěžím z této historie. Snad je mi toho potřebí, bych opět jednou prožil něco silného; máme jinak jen ještě umění, jež samo se oplodňuje. Čím prospěla mi tato dívka, zvím později. Později…“
A odsunuv veškery myšlenky, pohnul rukou. „Jsem příliš zemdlen. Čím je v podstatě víra, kterou mi přináší; víra v ni, v div? Zemdlenost, nic více. Vyžaduje mne přes příliš, než abych mohl ještě pracovati.
Ona o tom neví. Jsem si toho jist, že o tom neví. Je velice cudná. Při svých silných červených rtech, jichž polibky ssají; při své chůzi, která okouzluje; při svých pohledech, jež poutají, při svých očích, jež zmoženy vášní začasté přivírá — při všem tom je velice cudná. Její oči jsou naplněny sladkou zvířecí čistotou žádostivé ženy. Poněvadž duše její touží stále po mne, kterak by nemělo toužiti i tělo? Je posud z jednoho kusu. Nezná blaženosti bez lehtání. Domnívá se, že rozkoši duše třeba opojiti tělo. Má pravdu?“
Hodil rukopis opět do zásuvky, a zapomněv
