stav mezi jeho stěnami. Na látkové tapetě jahodové barvy Pippo Spano vztýčil se teď opět jednou jakoby odhodlán ke skoku. Mario Malvolto necítil se být způsobilým této ustavičné bojovné pohotovosti. Vyslal trudný pohled v zpustošenou ložnici, v toaletní pokoj, kde crčela voda. A onen malý, bílý salon, kdež za oné měsíční noci po prvé jej zastihla, byl nedotčen. Nevkročila v něj nikdy, byl jí příliš křehký a mírný. Tina, jeho velká tragédka, zde sedávala, když začasté celým duchem jako přítel bloudila s ním v hlubinách uměleckého cítění. „Ach, ta ponechala mi času k práci. Co pravím, milovali jsme se proto, bychom pracovali. Bylo tu vskutku příčiny k steskům?“
Povzdechnuv, zastrčil klíček v zásuvku psacího stolu, jenž skrýval načatý jeho rukopis. Bylo to jediné místo v pokoji, kde Gemmina malá, dovádivá ruka posud ničeho nezpřevracela.
„Ach, Bože, jak dlouho tomu, co jsem psal! Nevím již, jak jsem toto zde provedl. Ni jedinou stránku z toho bych již nesvedl, pozbyl jsem veškerého nadání!“
Uchopil se rukama za hlavu. „Až se rozejdeme, ona dívka a já — a jednou rozejíti se přece musíme — kolik měsíců hygieny a přísné nudy budu potřebovati k tomu, bych vše opět napravil.“
