„Země je jí naplněna! S ničím nesetkává se již můj duch, v čem nebyl by její dech. A neodívám ji v nádheru slov, nikoli, v polibky. Žádné umění nestvoří ji ve mně, jedině láska. Miluji ji, miluji ji!“
Rozběhl se domů; domníval se, že ji tam musí nalézti.
„Jsem blázen, vždyť nedávno teprve odešla.“
Přes to zavěsil se ostražitě na zahradní zeď, by ji očekával. A ona byla zde. Vyskočila bílá a lehká z křoví, zasažena poletujícím světlem, tak, jak ji byl shlédl ještě tam nahoře na vzdálených polních mezích. Hnala se za ptáčetem, jež vzneslo se na větev za studní. Vyskočila, vzhůru, kroužila s klouzavými kročeji, aniž by se zarazila a popatřila na své nohy, po úzkém okraji hluboké studně. Její vlající rukávy rozechvívaly větvoví. A světlo z mraků zdálo se pobíhati s ní. Ona sama byla cize opeřeným stvořením, plným divoké mrštnosti, a tato hluboká zahrada lákala ji ve všecky své skryty. Již vztáhla ruku po malém čížkovi…
Leč Mario Malvolto shlédl ji v nebezpečí a polekal se; zaslechla jeho zvolání. Ohlédla se zastiňujíc si rukou oči. Ztlumeně jásavý výkřik, výkřik vzlétnuvšího ptáka, a seskočila se studny. Třepotala se vzhůru po zdi, chňapala po jeho ruce, její nohy vyhledávaly štěrbiny mezi kameny, a tak dospěla nahoru až k jeho polibkům.
