„Ty dva týdny zahálky šeredně mne probudily. Vše, co člověk zažije ve společnosti jako umělec: znepokojení svědomí krásným pohledem, roztrpčení pro necitelnost a pokoření pro úspěch duchaplné prostřednosti; hymnus při každém přívětivém ženském pohledu a hluboký zármutek nad tím, že se nelíbíme, ač snahou naší přece je se líbiti — všecko to prožívám mocně. Vše to, co dráždí v nás umělcích pudy působivé: naši pomstyžíznivost, zkrotiti vůlí svou přírodu, vnutiti se světu, naše bažení po okázalosti a touhu po sebevelebení — vše, co tyto pudy dláždí prostopášnosti, jež zove se umění, pozoruji ihned a odpovídám na to.
„Zůstaneme doma.“
Pokusil se čísti knihu k vůli tomu, co v ní bylo. Až posud je otevíral jedině proto, by vytvořil z nich něco vlastního. Při tomto novém počínání zmocnila se ho chmurná nuda. Po té vydal se na procházku.
Stanovil jako zákon, že oparovitá čára vrchů na obzoru nemá nijakého jména; a stříbrným očím, jež rozevíralo olivové pole, když slunce se přes ně sunulo, že neodpovídají žádná slova. Nejčastěji ukládal se uprostřed krajiny pod strom a zavíral víčka jako nemocný, jemuž volný dech přírody dodati má zmužilosti a jehož nesmí polekati její světlo a její nelad.
„Příroda mne uzdraví. Jsem nemocný, posedlý uměním.“
