Mario Malvolto se rozhodl. Roztrhal v myšlenkách dopis v hlavě napsaný. Potom odebral se do domu a postavil se se založenýma rukama před obraz rytířův. Nikoli, Pippo Spano se neusmíval. Či přece? Ale úsměv jeho nebyl nikdy tak neprokázatelný.
Gemma ukázala se svému milenci večer, příštího opět a každého večera.
Přemýšlel o tom, že víru lze získati. Bylo nutno napodobiti její vzezření, žíti dle jejích obřadů, zachovávati její diétetické předpisy; na konec přišla.
Šlo o to přemoci umění, jež na obličej lásky vtisklo masku, setřásti je na okraji postele; vlastního ducha zkrotiti jako oře, jeho tvůrčí dychtivost shladiti se světa a zaklíti ji v ženu s tou jedinou ctižádostí stvořiti v sobě dokonalou lásku.
„Příležitostná vybočení,“ řekl si, „jsou příznivým pracovním podmínkám umělcovým méně nebezpečny než pozvolné zaplavování organismu malými dávkami alkoholu. Budu od nynějška každodenně píti víno.“
„Budu v pracovní době konati návštěvy a sice u nejchudších duchem.“
„To bylo chybou,“ doznal si několik dní poté. „Neboť to, co se tam mluví, ponechává mi času vynajíti novelu mezi dvěma větami.“
Leč z domů vznešenějších vracel se stejně neuspokojen.
