Veškerá má touha odnáší se k silným, již by toho dovedli, ke kondottiérům života, již v jediné hodině pohlcují celý svůj život a šťastně zmírají. Na místě smutného rozejití měli jsme, ó Gemmo, ráno společně zemříti!“
Mario Malvolto se přerušil.
„A proč nikoli dnešního večera!“ zvolal v prohřátý stín mezi dvěma růžovými keři. „Proč ne pozítří nebo každého jiného dne, v němž jsme byli šťastni!
Uvaž, příteli, že dopouštíš se tu obyčejné plebejské nízkosti! Chceš zbýti se v brzku dívky, jíž jsi užil. Odhaluješ jí tajné ubohosti, jež dotýkají se jedině tebe. Nemáš k tomu práva. Poněvadž jsi ji jednou přijal jako silný, ježto odvlékl jsi ji jako kus kořisti do své ložnice — konej svou povinnost a zůstaň silným! Přišla k tobě jako k jednomu z umělců dřívějška, již současně uspokojili zplna dvé žen: jednu na plátně svého podstavce a druhou na svém lůžku. Strachuješ se, že jedna či druhá mohla by ublížiti tvému zdraví. Nuže, zemři pro ni! Div stal se pro tebe. Vystoupilť tento div, jménem žena, z bujnějšího a prudčího světa, ze světa tebou vykouzleného, a vkročil do tvého pokoje. Pozdravils jej; nyní mu věř. Věř nyní, že tě spasí! A jsi-li sláb věřiti v něj, pak zemři proň, aniž bys prozradil svou pochybovačnost, zemři jako mučedník, který dá se přibíjeti na kříž bez pravého přesvědčení, ale mlčky!“
