i Tebe. Činím tak již nyní. Tento dopis jest již prvým kusem umění, jež z Tebe činím.“
Mario Malvolto měl slzy v očích. Trpěl opravdu; leč bylo proň výhodou trpěti. „Můj dopis bude dobrý,“ pravil k sobě.
„Tobě, Gemmo, ženo, nadešly by nutně doby, kdy byla bys vrtkavá, nemocná a smutná; hledala bys pomoci u svého miláčka. Poskytl bych Ti jí, nepochybuj o tom. Ze sobectví, bych se při tom učil. Tvé utrpení a můj soucit, obé mohlo by mi přijít vhod… Ano, kdybys zemřela — má krásná Gemmo, zoufal bych si, zcela jistě. Leč prve než bys dodýchala, byly by z mého zoufalství a Tvé smrti dvě úlohy. Nechovej proto proti mně nenávisti! Žiji v trudné osamocenosti za osvětlenou rampou, jež odlučuje mne od každého nepromyšleného, nezužitkovaného pocitu. Jak velice bych si přál, by bylo jinak — a aby onen tepot srdce, jenž vzniká ve mne při šumu Tvé vřelé krve, nenáležel těmže vzrušením, jež stoupají z kalamáře.
Ó, kéž bych se Ti mohl obětovati najednou a cele! Odmysliti vše, čeho jsem získal a čím jsem se stal dlouhým uměním; složiti vše Tvým nohám! Aby slyšeti bylo o mne jedině ještě to, že zmizel jsem z lásky k ženě. A zemi, pokud pokryta je mojí slávou, rozprostřel bych před Tvé drobné kročeje jako jediný háj vavřínový!
