stihlo by tato objetí? Umění je, Gemmo, Tvou soupeřkou, a nesmíš ji podceňovati.
Mnohdy, až s rozpiatými pažemi vstoupíš do mého pokoje, bude mne svírati na svých tvrdých ňadrech.“
Mario Malvolto hleděl, jak hrozen glycinií provlekl se jeho holou rukou, a uvažoval: „Tvrdá ňadra? Což má umění tvrdá ňadra?“ Nezabýval se však déle touto otázkou.
„Nerozumíš mi, předvídám to. Míníš, že mohu zanechati zaměstnání, jakmile vstoupí žena. Lanti, kdyby ses provdala zaň, odeslal by pryč svého koně ihned, jakmile by sis toho přála. Bursián odbyl by své zákazníky. Peníze jsou vášní, jež zřídka kdy se zarazí před ženou. S uměním, Gemmo, je jinak. Jen ono, válka a moc jsou protipřírodní prostopášnosti, jež požadují člověka celého. Avšak umění je z oněch tří nejzhoubnější, ono obsahuje obě ostatní. Ono samo vystřebá svou oběť tak, že zůstává na vždy neschopnou pravého cítění, poctivého odevzdání. Uvaž, že svět je mi jedině hmotou, z níž tvořím věty. Vše, co vidíš a užíváš — Tvé zdi v San Gimignanu, po nichž Tvé dětské sny míhají se jako ještěřice — mně nesešlo by na jich požitku, nýbrž jedině na frázi, jež jej zobrazuje. Každý zlatý večer, každý plačící přítel, veškery mé city a ještě bolest nad tím, že jsou zkaženy — toť látka ke slovům. Ty sama byla bys jí. Gemmo, toť nesnesitelné.
