koje v paprsku luny. Zde stála, stvořena pro něho, nemyslitelná bez něho. Spočívala tu na jeho prsou, by jej spasila, uvedla ve svatyni života, vdula v něj dlouhého dechu, by naučila jej pocitům všeho zapomínajícím a silným vzezřením!
„Miluji tě, Gemmo!“
Usmívala se jen, ruce na jeho vlasu.
„Ale vždyť já věřím!“ volal sám sobě. „Div se udál pro mne, jsem dosti silen, abych tomu uvěřil a dal se jím spasiti!“
Vyskočil a ovinul ruce kolem ní… Pojednou obešel jej chlad. „Nyní věříš, komediante. A zítřejšího jitra bude tvou starostí, co asi počíti umělecky s touto minutou důvěřivosti.“
„Ale miluji ji,“ ujišťoval svého odpůrce.
„A ona mne. Což nejsem člověkem?“
„Nikoli, nejsi jím. Hraješ si naň pouze. Potlač tentokráte svůj efekt, jedině tentokráte, ze soucitu s děckem. Uvaž — —“
„Ó, vím, vždyť mám strach. Toto není dobrodružství, jež se přijímá a jehož se zbavujeme, jakmile jsme se ho nabažili. Není to dům se dvěma vchody. Je to skalnatý údol, přes jehož jedinou bránu vrhají se vody, jakmile octli jsme se v něm.“
Vzpíraje se odtáhl ruce od mladé dívky. Jeho pohled, bolestí zmatený a štvaný po stěnách, stihl pojednou oko železného rytíře. Pippo Spano se nyní usmíval. Jeho příšerný úsměv,
