„Tobě nevěřiti!“
Bylo to nemožností. Její dech, její pohled, linie jejího těla prozrazovaly samy pravdu. Linie tohoto útlého těla, této duše z masa, za plavily jej, pějíce vášní. Chvěl se pod nimi, přál si živě, by ovinuly jeho srdce, rozdrtily je se vším, co bylo v něm umělého, by je znásilnily pro vždy a podrobily. Necítiti ničeho více než ona! Jaký to cíl — a jaká malomoc ho dostihnouti!
„Poslyš,“ prosil, ochraptěv trýzní, „klameš se o mne, Gemmo! Nejsem tak poctivým jako ty. Nemohu jím býti!“
„Řekl bys to, kdybys takovým nebyl?“
„Snažím se v tomto okamžiku býti takovým. Ale ty nesmíš mne tak těžce pokoušeti. Věř, tvůj snoubenec může býti chladným — ale přes to má více dobrého citu než já. Je ti přece stále jen bližší. Můžeš přece jen od něho více doufati.“
„Vím, čeho mohu od něho doufati.“
„Nedovede shlížeti zpět v tvé dětské sny. Raduj se, že toho nedovede. Bude tě za to tím důvěřivěji milovati, takovou, jakou jsi nyní, nemá-li nadání tobě nalhávati, čeho už není nebo čeho nikdy nebylo.“
Odešla opět od něho. Posadila se na otoman, založila ruce nad podhlavníkem a opřela oň svá ňadra.
„Nejen proto mohu o něm usuzovati,“ pravila zdlouhaj a zahleděla se rozšířenými zraky
