„Vím tak cosi, co bych mohla očekávati,“ odporovala a pokrčila rameny. Usadila se u stolu, v jeho pracovní židli. Pohrávala si s psacím náčiním, hodila sešit s poznámkami na podlahu a opřela hlavu o ruku.
„Když navštívil mne v San Gimignanu, když byla jsem s ním v zahradě a stáli jsme na drolivé rozhledně, vysoko v břečtanu a pod námi modrá země — víš, jaký činil na mne dojem? Tak cizí jako Angličan, který fotografuje tento kraj. Co vše jsem tam pocítila, co vše může se pocítiti v šestnácti letech na dně těchto břečtanových hnízd a na těchto děravých, teplých zdech, v nichž sídlí ještěřice — domníváš se, že tušil cos z toho? Byla bych se styděla vyzraditi mu slovo… Tobě — —“
„Mně?“ optal se Mario Malvolto a sáhl se špatným svědomím po dárku, jejž držela.
„Tobě to povím!“
A vyskočila.
„Leč — ty víš to již. Také ty jsi tak cítil, zvěděla jsem to od tebe sama.“
Odporoval.
„Provádíme podezřelou živnost, my básníci. Naplňujeme vás radostmi, ale proto přece tyto nejsou našimi…“
„Chceš hráti si na skromného. Jsi koketní.“
A poněvadž učinil pohyb:
„Či nevěříš mi?“
Vztáhli současně k sobě paže.
