lidé, s nimiž obědvám a jezdím po korsu. Nesmáli se tolik, a mohla jsem jim věřiti — poněvadž umírali!“
„Poněvadž umírali!“
„Doma podívala jsem se na jméno autora románů. Bylo tvé, a tu jela jsem sem.“
„Tu jelas sem!“
Byl unešen. Jaká důvěřivá, odhodlaná vášeň! Chtěla jej uzříti, jeho se dotknouti! Leč vzpamatoval se: ona žádala od něho více! Musil pojednou potlačovati obavy.
„Domníváš se snad, že jsem takovým jako mé bytosti? Vytvořil jsem je takové snad právě proto, že takovým nejsem.“
„Ale vytvořil’s je. Musil’s je nositi v srdci… Je to tak prosté, a dnešní noci pojednou mi bylo jasno. Nežijí-li lidé, jež bychom mohli milovati, v světě našem — nežijí-li nikde — hledáme je přece v srdci toho, jenž je vybájil! Proč nečiní toho ženy? Bývalo by pošetilé, kdybych k tobě byla nepřišla.“
„Nejsem tak silen…“
Zdálo se mu, jakoby zápasil s touto sedmnáctiletou, jakoby šlo o jeho sebezachování.
„Váš snoubenec, konteso, je rekem vůči mně. Má více umělé síly než skutečné, vím to, více šermířského napětí a sprchové živosti než svalů a čivů. Avšak aspoň jeho zevnějšek prozrazuje podnikavého kavalíra. Můžete přece jen očekávati od něho mnoho.“