nebylo zříti. Ve výši pluly těžké mraky. Stoupal do kopce: zjevily se mu šikmé, rozedrané střechy. Byl již ve stínu smutného hradu, stál již před branou.
Tři stařeny ve vlhkém sále duly kňučivě studený svůj dech do studeného vzduchu. Řekly: „Lukáš se již vrátil,“ a ihned ozval se dutý starcův hlas, jenž zdál se být dávno pohlcen věky.
„Nuže, vybojoval jsi svět, ležel za tebou na kolenou, a vrátil ses nám jako vrací se každý. Cos vykonal více než cestu před bránu?“
Lukáš mlčel, stařec pokračoval:
„Osvobodils boha ze zajetí nepřátel, donutils satana, by úpěl o milost. Podmanil sis říše a učinils ženu svou vládkyní. U cíle zvěděls, prost opojení a pýchy, že vše bylo větší a krásnější, než jsi o tom snil. To nejlepší stalo se, prve než otevřels oči; tvůj sen odňal ti to předem. Spěl před tebou a vedl meč, jejž nemohls nésti. Plížil ses za ním, s prázdnýma rukama.“
Lukáš sklonil čelo a pozvedl je opět.
„Vše to je pravdou,“ řekl. „Takový byl můj život. A byť bych byl nevykonal více než cestu před bránu, přece nechci zůstat seděti u vás starých, kteříž jste tak moudři. Raději vykonám ještě druhou cestu před bránu a počnu opět vše, co jsem zkusil, ještě jednou a nebudu toho litovat, stihne-li mne smrt na silnici.
