na zemi, takže zlatá zdoba jeho hlavy svezla se na mramorové dlaždice a roztříštila se.
Jedné noci Lukáš bloudil temnými chodbami. Vražedné myšlenky, jež choval, rozžhavovaly se před jeho zraky a ukazovaly mu cestu. Škrábal na dveřích Dianory, tyto žalostivě se otevřely, a Lukáš shlédl, že bylo již vykonáno: její hlava s těžkým vlasem visela přes okraj lůžka, na jejím hrdle bylo zříti temně podlitý otisk železné pěsti.
Lukáš uprchl a žil jako potulné zvíře. Houkal její jméno proti bouřnému vichru, proklínal je vzhůru nebesům, řval je netvorům v skalních slujích. Zuřil tak dlouho, až tělo jeho stalo se jakoby z oceli a duše jeho byla vyčerpána. Znenáhla spatřoval ji jen jako slabou vidinu putující po hladině jeho spánku. A posléze cítil, myslil-li na ni, jedině dvé očí v šířící se dáli za sebou, očí jakoby tiše obětované, jež se stěny v stínu zamlklé kapličky stále za námi pohlížejí na naše putování hlučnými cestami světa.
Jeho vzezření nejevilo ni naděje ni lítosti; leč nespal jinak než za zavřenými dveřmi, ježto se strachoval, že spánek jeho mohl by něco vyzraditi. Byl dobrodruhem, jemuž nezdálo se nic nového, byl vítězem bez hrdosti a požívačem s chladnými rty.
Kteréhos šedého večera kráčel po širém poli. Vznášelo se nad ním cos jako stíny věcí, jichž
