širokým pásem z tepaného zlata kolem boků. Z jejích prsů kapaly krůpěje vody, její tělo zachvívalo se v lísajícím se večerním vánku. Růžový sluneční prach vířil kolem ní; začasté přelétlo ji ztěžka velké, zlatou a stříbrnou modří se měnící zvíře, vyrážející pronikavé podivné skřeky.
Lukášovy křečí zkřivené prsty drásaly kryjící jej křoví. „Jsem dosti silen,“ sténal, „chci se jí zmocniti.“
Navečer odebral se do její komory. Záclona byla poodhrnuta, uzřel ji: její bílé údy zavěšeny byly na železných prsou obrněncových.
Lukáš naplnil po té své sály ženami a veškerý svůj smysl i veškero myšlení vlněním velkých prsů, hadovitými pohyby masitých boků, klubkem mocných údů a stravujícími úsměvy širokých, bledých obličejů.
Vymýšlel muka a poděloval jimi otroky kolem sebe; jeho vyvstalý spodní ret se chvěl, jeho ruce svíraly křečovitě hlavice opěradla trůnu. Potom vkrádal se do žalářů a žadonil ubožáky, by mu odpustili a stali se jeho přáteli.
Na bílých terasách, na něž doléhalo modře a slavnostně neúprosné nebe, propukl v úpěnlivé volání: „Milost! Ustaň!“ Nikdo ho nezaslechl, jedině jeho němí, černí eunuchové. Nic se nepohnulo, jedině jich koulející se emailové oči, a Lukáš vrhl se s pažemi do široka rozpiatýma
