Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/209

Tato stránka nebyla zkontrolována

a zastavil se, poněvadž pocítil dech Dianory na svých skráních.

„Nyní jsi císařovnou,“ pravil a vyčkával.

Pohlédla naň: v bleděžlutých jeho lících zračily se veškery spáchané zločiny, rty jeho krvácely.

Dianora pravila:

„Nejsi dosti silen.“

Tu Lukáš se obrátil a uzavřel se ve svém paláci.

Ploužil se bez oddechu, den za dnem zlatými sály plnými pletených pokrývek, mezi modrými sloupy protkanými zlatými žilkami: stříbrné ratolesti táhly se od jednoho sloupu ke druhému. Stříbrné studnice vydechovaly vůni jako rány svatých žen. Lukáš polekal se však smrti, když venku na zahradních stezkách zaskřípěly zlaté oblázky pod kročeji otroků, nesoucích Dianorina nosítka. Hrála na loutnu a pěla; její hlas třepotal se, mírně a zádumčivě, nad záchvěvy strun, jako motýl nad vlnícím se květnatým luhem. A nahoře, v ostrém porfyrovém rámu svého okna, skláněl se Lukáš, pěst na čele.

Plížil se za ní, když ubírala se v koupel, ve večerním chladu, při teplem dýšících mandalských alocích, pod cedry a pozlacenými palmami. Ve středu šarlatové nádrže labuť mávala stříbrnými křídly. Dianora stála na pokraji, obnažena, s pažemi malátně svislými, a