Lukáš pokynul a dobrodruzi vrhli se v seč. Když ustali, nová vládkyně vštípila mnohému muži úctu a lásku. Avšak z domů klikatých uliček ženy vylévaly na vrahy vařící olej, svolávajíce zhoubu na jejich hlavy. Odebrány jim děti, a také mladý císař odňat svým ochráncům, a všichni zemřeli, jak Lukáš nakázal.
Tu Dianora, kteréž již tolik bylo obětováno, stala se lidu světicí. Drásali svá těla na jejích cestách a líbali prach s jejích nosítek.
Lukáš postavil jí na sloupovém náměstí před palácem úzký trůn z voskově žlutého mramoru. Dianora se v něm usadila, oděna zlatým ornátem, s purpurovými střevíci, a krvavé světlo obrovského rubínu stékalo po jejím nepohnutém čele. Kolem ní rozléval se kovový lesk vyšívaných rouch a stříbrných brnění, jiskření a třpyt kovových šperků, svit korun stkvících se množstvím vypouklých drahokamů, lesk emailovaných skořepin, zlatých trůnů a purpurových koberců, posetých drahokamy.
Se zašustěním křídel nesmírného ptáka dav vrhl se na kolena. Desetitisíce žvatlaly a řvaly projev vzývání. Posedlí, již nepřetržitě tančili, házeli hlavy s bílýma očima v zad a hlásali své uzdravení. Pozouny a měděné kotle řinčely a vřeštěly.
Cesta ke trůnu poseta byla vavříny; Lukáš kráčel po ní samojediný. Vystoupil na stupně
