ského. Zlaté praporce vlály s hradeb a mezi nimi vinuly se růžové kotouče.
Dobrodruzi sténali a proklínali.
Vstoupili v roklinu černých skal, tak těsnou a vysokou, že o polednách shlédli nad ní hvězdy. Na hřebenech kopců stáli obhájci, rvali balvany ze skalisek a vrhali je dolů. Avšak skála je přitahovala: zůstávaly lpěti na místě, žádný z nich se nesřítil, a bojovníci, jati zoufalstvím a hrůzou, vrhali se do hlubiny.
Když opustili úzký údol, spatřili opět město, ale praporců a věnců tam již nebylo. Na hradbách vládl divý zmatek, a tisíce úzkostných povzdechů odnášelo se k nebesům. Dobrodruzi vzájemně si kynuli a chechtali se.
Nyní došli k lesu, před nímž zaujalo postavení vojsko říše. Leč sotva že tito pohlédli do jediného oka obrněncova, skláněli zbraně, by bez hlesu sdíleli další vítězovu pouť osudu.
Po třetí rozkládalo se před nimi město. Bylo osamělé, černá sukna vlála se všech domů. Hrůza rozpínala hubená svá ramena po podmaniteli, hotova vrhnouti se na jeho meč. Dobrodruzi chechtali se radostí.
Stekli zdi města, a Lukáš, otevřev nosítka, zvolal:
„Totoť jest vaše vládkyně!“
Několik hlasů odvětilo:
„Máme císaře. Jest to dítě a nemá rodičů. Milujeme je.“
