„Milovalas jej?“ zabručel.
„Nikoli. Nebyl dostatečně silný, neboť jeho lodi se rozpadly.“
„A já, který jsem ho zmohl? Jsem s dostatek silen?“
„Ty se tážeš? Pak nejsi dost silný.“
Obrněnec musil ji odnésti opět do lodi. Lukáš uvažoval mlčky: „Chci býti mocnějším,“ a zatím minuli několik moří. Vystoupili na pobřeží, kde bílé silnice vedly mezi kamenitými rolemi do země plné nejistot.
Mnoho pacholků neslo Dianorinina nosítka; napřed kráčel obrněnec, v zadu Lukáš. Dva pocestní připojili se nim, jeden opálený v černém plášti a jeden bledý holobrádek v černé šňůrkované haleně. „Měl jsem již mlýnský kámen na hrdle,“ pravil. A onen řekl: „Trčel jsem v kládě, s ohněm na nohou.“
Šli dále, a stále přibývalo těch, kdož se k nim připojovali: muži s krvácejícími ještě ranami a jiní s morovými vředy vysoko na obnažených, bezmasých holeních. Přinášeli s sebou ze žhavých zemí nedostatky, choutky a opovrhování smrtí. Jich oči jiskřily, jich smysly byly sežehnuty chtíči.
Cestou pustošili osady, ohlašovali vládu nového panovníka a odváděli dobytek a ženy. Jednou všichni se zastavili. Daleko ve výši, trůnilo na bílých skalinách město: zářící hlavní město říše, hlavní město císařství Trapezunt-
