Zahanben a aby též něco vykonal, Lukáš uťal sultánovi a dvěma černochům, již pluli mu nejblíže, hlavy. Jednu narazil na kormidlo, druhou na příď a třetí na stěžen. Pod ním na poduškách ležela Dianora; Lukáš hleděl na ni a pocítil náhle trýzeň i pokušení propuknouti v pláč; tak byla krásná.
Její obličej blýskal se mdlým úbělem, a byl klidný, jako klenot zahalený stínem. Pokaždé, když jej obrátila, zrcadlil se v něm růžový nebo bleděmodrý lesk. Z očí vynořovalo se fialové světlo. Byly to dva ametysty v opálu, a kolem chladného kamenného kruhu ukládal se, těžký smutkem a myšlenkami, ebenový věnec jejího vlasu.
Nezavál větérek na cestu k domovu. Vystoupili na strmém ostrově, kde staří, okřídlení lvové, střežili šedý, zamřížovaný zámek. Dianora opřela se o stupeň rozpraskaného schodiště, zcela dole, a její bílý šat třepotal se nad modravou propastí. Leč obrněnec stál vedle ní, železnou ruku podle jejího slabého rámě.
Lukáš promluvil k ní z úzkostné vzdálenosti.
„Vyprostil jsem tě z objetí moře a z rukou pohanů: nechceš býti mou?“
„Vzalo si mne moře, a vzal si mne sultán: děkuji ti.“
Lukáš vzhlédl uděšen ke zkrvavené hlavě ve výši, na níž kolísal zlatý turban. Také Dianora tam pohlédla.
