„Milost! Milost!“ úpěl. „Zachraňte mne, pane, před vrahem! Což nevidíte, že je to sám dábel?“
Lukáš vrhl se divě na obrněnce, jenž ohrožoval zbožného muže.
„Tys oním, jenž zahnal mi zloděje!“ volal.
„Tys zabránil tomu, bych svýma rukama zachránil jehně!“
A vrazil svou zbraň ozbrojenci do obličeje.
Hřmotně skácel se týž na hnědé jehličí; mnich zasmál se jako koza. Lukáš pohlédl v ono místo: byl pryč, jen ostrý zápach zbyl po něm.
Zahanben mumlal Lukáš:
„Vstaň, prosím tě!“
Obrněnec opřel se o koleno; zahnutý nos pozvedl k měsíci; z levého jeho očního důlku, jenž zel prázdný, vylévala se krev široce po bílé jeho tváři.
„Jsi zemdlen,“ pravil Lukáš obrněnci a odváděl jej k jeho oři. Tento odvětil: „Stalo se tak pro tebe. Tys zvítězil, náležím tobě.“ A donutil Lukáše, by vstoupil na jeho železnou ruku a tak snáze dostihl vysokého hřbetu oře.
Urazili dlouhý kus cesty, a Lukáš neslyšel ničeho jiného než drnčení železného muže, kráčejícího před svým zvířetem, neviděl ničeho než temnočervený pruh, kdykoli obrněnec obrátil hlavu.
