Lukáš dal se ihned do běhu. Přitiskl meč k boku a pádil dlouhými skoky. „Nechť onen uzme třeba celé stádo, jen toto jehně nikoli!“ Dostihne ho, prve než muž zmizí v lese? Klopýtal na nepovědomé půdě a křičel stále: „Jen toto nikoli! Slyšíš, jen toto nikoli!“ Ale onen druhý dostihl již stromů, a Lukáš byl třicet kroků za ním. Chtěl vytrhnouti meč z pochvy: tu vyrazil z křoví černý obrněnec a mávl čepelem po ruce zlodějově, takže tento jehně upustil. Skuhraje, zloděj unikl, kůň s obrněncem zmizel v houštině, a Lukáš stál tu sám nad jehnětem, prudce oddychuje.
Zvedl je a odnášel je zvolna a obezřele do lesa, ke kapličce, jež ve svitu hvězd bělala se na pasece. Položil je na oltář před obraz bohorodičky; a jehně ihned se proměnilo v hošíčka, jenž s úsměvem chopil se levicí ruky Panny. Pravici pozvedl žehnaje Lukášovi, jenž poklekl na kolena. „Co to značí?“ pomyslil skláněje hlavu, „co jsem učinil? Kdo to učinil, já či obrněnec?“
Nebyl s to patřiti déle na hošíka a shrben plížil se z kaple. Ale venku vzpřímila jej vonná noc, a šel dvě hodiny, až stromy řidly. Tu zaslechl křik pronikavý a shlédl černého obrněnce, jak s dlouhým mečem honí se za šedým mnichem kolem smrkového stromu. Mnich obepial rukama kmen a uhýbaje se ranám točil se bleskurychle do kola.
