Stála na prahu malého bílého salonu, jejž několik paprsků luny vyprostilo ze stínu. Sama byla bílá a zalita měsícem. Její bledý obličej s krátkým nosíkem a silnými rty vroubily těžké černé pletence. S její malé, štíhlé postavy, s ramen a šíje uvolňovaly se vyšívané stříbrné květy při každém z jejích výdechů; žily s jejím dechem. Pozvedla rámě zácloně na dveřích — a rukáv ze samých květinových kalíšků se rozpadl v bezpočet bledých lístků. Její paže tkvěla uprostřed jako stonek květiny, stkvící se v měsíční záři.
Mario Malvolto ustoupil zpět. Uchopil se za čelo. Klam smyslů? Pil mnoho a ještě více blouznil. Než srdce jeho bilo klidně a mocně, vychoval v sobě ducha jasnějšího a volnějšího než jindy. Což toto zde ještě nezmizí?… Učinil dva rychlé kroky tomu. Leč ono zůstalo zde, dokonce promluvilo.
Mladá dívka pravila tiše a prostě:
„Mario Malvolto, miluji tě. Přišla jsem sem proto, bychom se milovali.“
Div.
Tu poznal Gemmu Cantoggiovu.
„Vy zde? Ale slůvko, konteso, bylo by stačilo,“ zajíkal se. „Byl bych vám spěchal.“