Lukáš stál již na prahu a zavíral za sebou puklé dveře; leč zastavil se ještě jednou; dutý starcův hlas, jenž zdál se být dávno pohlcen věky, nabyl ještě jednou nad ním moci.
„Jdi a vybojuj svět! Až bude za tebou ležet na kolenou a ty opět se k nám vrátíš jako každý se k nám vrací, cos vykonal více než cestu před bránu?“
Tři stařeny duly kňučivě studený svůj dech do studeného vzduchu vlhkého sálu. Ve zdech rozšiřovaly se denně trhliny, dubové desky trouchnivěly na stěnách, a veškeré okenní tabulky se zakalovaly, bezmocně a bez hlesu.
Prvá ze stařen měla zduřelý břich jako kopec, druhá měla obrovský krk, třetí hrb. Čím živily tyto své strašlivé výrůstky? Lukáš se domníval, že jeho mládím, které v jich starých spárech rozdrceno kroutilo a chvělo se jako hlava holubičí; jeho čerstvou krví, již z jeho prsou ssály jich přežilé a zklamané nauky.
Stařec byl slep. Čím plnil svůj zatemnělý mozek? Lukášovými novými zářícími obrazy, obrazy květnatých luk, na nichž mladé ženy
