Na večer byla vysílena, umdlena, děsila se ve spánku, a z rána domnívala se, že procitla z ošklivého sna, kterýž potrval po celý včerejší den. Bylo to možné, učinila tak opravdu? Ano, podvedla skutečně svého Narcisa pro modrou, lesklou věc, jež ležela tamo v zásuvce, kolem níž nechtěla ani přejíti! Celé své štěstí obětovala za takový capart! Nemůže dojíti opět té spokojenosti a klidu, za něž vděčila Narcisovi, nechť již týž o skvostu zví či nikoli. A skrývati ho před ním bylo by dalším, neodpustitelným podvodem. Nemůže tak učiniti, a pomyšlení toto připravovalo ji o dech. Tak náhle, aniž věděla, jak, zhroutilo se vše. Musí se svěřiti Narcisovi. Neodvážila se doufati, že jí odpustí, neboť vina její byla tak veliká. Ale svěřiti se mu s tím musí.
Leč když Narciso se vrátil, neřekla mu ničeho. Nemohla mluviti, ježto hrdlo jí vyschlo, a kolem očí zjevily se jí kruhy. Narciso shledal ji tak slabou, že se až znepokojil, leč ona ho utěšovala.
V bezesné noci rozhodla se, že všecko mu napíše. A po ránu napsala své doznání, zcela stručné, neboť vysvětlovati nedovedla ničeho a prositi se neodvažovala. Jen vyznat se musila. A potom odnesla psaní do schránky.
Odpoledne nalézala se v horečném rozechvění i obávala se, že toto ji prozradí. Naslouchala každému zvuku zvenčí a sebe menší