Tak ale chci žíti. Chci marnotratniti, v krátkých svých letech chci stvořiti si uměním svým druhý, mocnější život. Nechci věděti ničeho o sobě, slabochovi; jeho učení bude působit na mne stále ještě dosti. Chci dožíti se cizích krás, cizích bolestí. Opravdu cizích. Obětovaných žen; vznešených, až tuze žádostivých; mistrů, již vybíjejí plnou bolest na kusu mramoru. Již vytesávají pekelné bytosti z balvanů a jichž bolest jest onou vichřicí, jež žene duše purpurovou temnotou… K těm chci se vystěhovati, v nitra těch, kteří dosud neposlouchají rozmarů svých nervů; jichž osud není posud zajatcem jich chudobné krve. Nikoli, tam v širém, volném světě očekává je boj, a oni smějí vrhnouti se tam útokem!
Vniknu v jich život jako ve svět obklopený trním, bujný a prudký, tam, kde vládne moc a opojné odevzdání; kde využívá se neznámých zániků a nevnímatelných nádher; kde se zplna žije a najednou zmírá.
A ona žena, již milovati mohl bys ty, Pippo Spano, je cenou veškeré mé touhy. Ta vystoupí jako poslední mi vstříc ze světa mnou vykouzleného. Není-liž pravda…“
A Mario Malvolto zapomněl se, mluvil hlasitěji.
„Není-liž pravda, že vystoupí mi vstříc? Věříš v to, Pippo Spano? Vystoupí…“
Zmlkl: zde stála.
