Scarpona, by společně vypili půllitřík, a cítili se tak veseli a šťastni, že Narciso noříval ruku ještě hlouběji do kapsy a zjednával povoz na zpáteční cestu.
Ztrávili ve městě i parné měsíce. Narciso psal domů, že nelze mu v těchto letních prázdninách opustiti Řím, ježto příprav ke zkouškám nemůže déle odkládati. Horkem Enrichetta zpohodlněla, a v dlouhých hodinách, jež trávila bez jakéhokoli zaměstnání, přepadaly ji začasté tísnivé obavy. Opřela se o okno a bedlivě zírala do každého mimojedoucího vozu, nesedí-li v něm Narciso a nepřivážejí-li jí ho nemocného. Povstal-li šramot na schodišti, spěla sem rychle, nestihlo-li jej neštěstí. A přece kašel jí touto dobou skoro pranic nesoužil.
Opouštěli dům nyní jen zřídka. Zejména na levém břehu Tibery Enrichetta nechtěla se zjevovati, neboť chůze její stávala se již příliš těžkou. Kdysi, obstarávajíce nákup, octli se odpoledne na korsu, o hodině, kdy i v nejpustších dnech červencových panuje tam čilý život. Před výkladem klenotníka Suscipiho octli se nenadále tváří v tvář Buccimu. Enrichetta, poněkud v rozpacích, zahleděla se pojednou do skříně na safír zasazený v krásně ciselovaném náramku z mdlého zlata.
„Pohled, jak rozkošná to věc,“ řekla.
Bucci se usmál.
