„Ach,“ prohodil Narciso, „poznávám, že nemůžeme již docházeti Falconimu.“
Rozdurdila se.
„A proč ne? Což nejsi i na dále studentem, byť i nyní státi ses měl otcem rodiny? Je zcela přirozené, že budeš se scházeti i v budoucnosti se svými přáteli v kavárně a přítelkyni svoji vezmeš s sebou, jakož činí i jiní — pokud totiž nějakou mají.“
„Ale Bucci!“
„Co záleží ti na Buccim? Víš, že je jedině závistivý.“
Tento názor upokojil Narcisa, a řekl:
„Ten klacek neví, jak by vyhazoval peníze.“
„Ač-li v brzku nebude míti žádných. Nyní nemůže pochopiti, že mohu být šťastna s tebou — jedině s tebou.“
„Pravda. Myslí stále ještě na dřívější doby, kdy měl snad také ještě s jinými vyhlídky — —“
Narciso počal se smáti. Zprvu poněkud rozpačitě, ale potom Enrichetta přátelsky pleskla ho přes jeho širokou tvář a zakončovala jeho větu:
„A nyní nechce nahlédnout, že to přestalo, poněvadž neví, jak pevně můžeš se na svou Enrichettu spolehnouti.“
Narciso zastrčil ruce do kapes spodků a vypadal velmi spokojeně. Spočívaloť ovšem v jeho povaze, cítiti se jistým, a Bucci nebyl posud
