Felix, zarděv se, sklonil čelo. Nikdo nepromluvil. Veškero štěstí, o němž Felix snil, měly mu přinésti letní prázdniny, kdy octne se s Buttem sám. Docílil i toho, že jeho matka zaplatila synu zahradníkovu pobyt na Uklejském jezeře. Selské stavení stálo zpola ve vodě. Z jeho oken rybařili. Hladinu vodní, zaklíněnou černě lesnatými břehy, brázdil jich nemotorný člun. Felix střílel hůlkami do vody: byla to torpéda; a zvěstoval Buttovi, svému kapitánu, vítězství. Butt dal se strhnouti pyšným povelům. Když však Felix vzal mu jednu z hůlek, jež z vody vytáhl, a tvrdil, že je to žralok, že zachránil svému kapitánu život a že žralokovi prohnal tyč tlamou i celým tělem, tu Butta věc omrzela, prohlásil vše za nesmysl a natáhl se v člunu.
„Butte, kam vede cesta?“
„Do vody, strkati člun.“
Felix ploval a strkal. Unavil se.
„Butte, kam vede cesta?“
Butt ležel s rukama pod hlavou, mžoural očima, funěl, užíval. V polosnění vzpomínal dob, kdy Felixe obskakoval, před ním se třásl a přijímal od něho rozhřešení.
„Dále,“ zabručel.
O chvíli později Felix se přiznal:
„Nemohu dále. Kam vede cesta?“
„K ry — —“
Přerušil se však, chrochtě dobromyslně:
