Avšak v každé přestávce mezi vyučováním Felix vracel se nové hře. Radil Buttovi, co mu má uložiti.
„Můžeš požadovati ode mne vše, co kdy požadoval jsem od tebe já; slyšíš: vše… Co musil jsi jindy konati vždy touto dobou?“
„Musil jsem přijímati od tebe rozhřešení,“ pravil Butt a chtěl se již rozběhnouti.
„Nikoli ty — já!“
A Felix odebral se nahoru a položil se na podlahu. Načež zavřev oči, nakazoval:
„Dále, Butte!“
Butt vpotácel se do síně a obešel Felixe: jednou, podruhé a potřetí.
„Co přijde nyní, Butte?“
Všichni spolužáci zatajili dech. Butt stál zde s prstem na rtu a poulil oči na Felixe.
„Ne, to nejde,“ šeptl a obrátil se.
„Butte, učiníš to!“
„Nikoli, nesmí toho učiniti!“ volal dav rozhořčeně; — a kdykoli Felix s tímto opět začal, vždy bránil tomu týž temný odpor. I vynašel jiný prostředek, jak by Butta učinil svým pánem.
„Butte, kudy vede cesta? Rovně nebo kolem stromu?“
Butt odpověděl pochybným tonem, Felix vykonal, co mu bylo nakázáno, a všichni se smáli na znamení souhlasu.
Nadešla doba školních výletů.
