fesoru. Že musil počítati kroky toho, jehož sobě byl povolal, a odvozovati pověrčivé závěry z jich úhrnu. Že — a jinak to nešlo — toho, jehož zvoláním „Nechť žije!“ určil náhlému zmizení, v strachu a spěchu prohlížel si s obou stran, z předu a pak ještě jednou z leva, jako by nezmarně vštípit si jej chtěl v paměť, a že neučinil-li tak, nadešly mu hodiny muk.
Jak snadné to měli ti, již se mu poddali, podrobovati se jeho vůli a nyní klidně spali. Zda bylo lze si přáti tak obyčejného, tupomyslného života? Ach, mnohdy bývalo by dobrodiním miti někoho, kdo by byl dával jemu rozkazy a s něho všecko sňal.
Felix vstal v noci, postavil se se svíčkou před zrcadlo a dal svému protějšku na sebe zvolati:
„Vyplázni jazyk! Polož dva prsty na čelo!“
„Ne, jaký to nesmysl! Jsem to opět já sám!“
S mrzutým pohledem obrátil se k svému obrazu zády.
A potom mstil se na těch, jimž vedlo se tak mnohem snadněji, a zkoušel, jak daleko dal by se ovládati.
„Runge, plivni Buttovi do obličeje!… Teď plivne Butt Weekemu! A Weeke Grauplovi! A tak dále!“
Učinili tak! Bylo v tom cos báječného!
„Kdo druhého trefí do nosu, bude mým trabantem!“