pravda? A cestou, v měsíční noci plné děsivých upomínek, stala se z něho porážka — ó, tichá, bledá porážka, horší, než kdybych byl hřmotně vypískán.
Viděls někdy také, by vítězství, když zaznívalo nejhlučněji, pojednou se obrátilo a vzdalovalo se? Válka a umění, toť táž nadlidská prostopášnost. Poznal’s ošklivost po orgii? Odpověz, Pippo Spano!
Stojíš zde vztyčen, železné nohy opřeny, obrovský meč nad nimi v rukách, jež jsou z bronzu. Máš štíhlé ohbí, jsi lehký, připraven ke skoku, k honu, žárným objetím i chladným máchnutím dýkou, jsi připraven na víno i krev. V samotných hláskách tvého jména projevuje se hvizd zakmitnuvší ze zbraně a pak široký úder. Nad širokou tvojí hrudí klene se železo, kol jemných tvých boků vine se zlatý pás, po veselé modři tvého kabátce. Máš krátký vous o dvou ostrých hrotech, tvá ústa vyčnívají násilně z hubeného obličeje, jejž ovíjejí tmavě plavé kadeře a jenž zírá přemítavě přes rámě, s očima široce rozevřenými, bdělými a hroznými. Hledí-li se naň déle, usmívá se. Nadměrnost kruté sebejistoty kouzlí tento úsměv, jenž nedá se dokázati, nýbrž jen tušiti, jenž přivádí v hluboký zmatek, vrhá v hrůzu a poutá, jemuž se bráníme a jejž posléze uctíváme.
Ježto tak nesmírně dovedeš triumfovati — jaké musel jsi mnohdy utrpěti porážky! Ano, 2
