roval třídu, by nedala se sváděti lenosti od toho, kdo postrádá nadání, Felix vybojoval si v osmi dnech nejlepší známku a prohlásil, že bylo mu to hračkou. Ve skutečnosti učinil však hlavě násilí a nevěděl kudy kam podrážděností. Oproti profesoru, jenž hleděl ho získati vyznamenáními, uzavíral se však pilností a nepřístupností. Do příští hodiny prosadil, že železné pravítko mělo býti rozžhaveno. Stalo se tak za tělocvičnou. A když chtěl přesvědčiti pochybovače, že profesor v chvatu demonstrace sáhne náhle po pravítku, vždy celou rukou, učinil nevědomky tento hmat sám a uskočil zpět. Smáli se mu. „Kdo jinému jámu kopá,“ pravilo se, a: „Nevydrží toho sám!“
Oči Felixovy, svezší se kolkolem, potemněly. A když pravítko neseno mezi dvěma dřevy do třídy, ubíral se v zadu něm. Všichni seděli na svých místech, bylo slyšeti krok profesorův; tu Felix vzal pravítko s pultu a zastrčil je za rozpiatou košili. Šum nesl se třídou. Profesor zeptal se, co mají, proč nikdo nedává pozor. Felix se hlásil a s ubledlými rty dal odpověď. A potom seděl tu opět, a za jeho křečovitými, ojedinělými úsměvy skrývalo se jediné, začasté bolestmi přehlušené vědomí, že všichni, na něž neviděl, pošilhávají němu skrze prsty plni úžasu, poddanosti a vření lásky, a že vznáší se vysoko nad nimi a jimi bezmezné pohrdá.
