Stránka:Pippo Spano a jiné novely.djvu/166

Tato stránka nebyla zkontrolována

„Pamatuji si každého!“ křičel pronikavě.

Dva z nich přešli němu, pak ještě dva. Butt, kterýž nepřipojil se k žádné straně a přešlapoval nerozhodnut, byl pomocí poličku, jejž mu Felix vlepil, získán pro jeho stranu.

Felix zvítězil lehce. Vítr, jenž vál mu vstříc při běhu metě, zdál se zvučeti oduševňující melodií; a když Felix se vrátil s opojením rychlosti v bušící krvi, byl si jist každým příštím vítězstvím. Poraženému, jenž sliboval mu odvetu při kopané, smál se do očí, krče při tom rameny.

Když však podruhé jednoho, který vzpíral se jeho rozkazu, srazil zemi, bylo v tom jedině štěstí. A Felix to věděl. Bylť již ztracen, když pojednou se uvolnil, a kopl protivníka do břicha tak, že tento se skácel. Nyní tu ležel, jako by rozumělo se to samo sebou — a přece Felix, který naň shlížel, cítil závrať kolísavé minuty, kdy jeho pověst a moc byly v sázce. Potom z hluboka vydechl a v nitru jeho ozvalo se zajásání. Leč již také kdosi zabručel: kopání do břicha neplatí. Ano! znělo ozvěnou, je to zbabělé! A Felix musil poznovu postaviti se na odpor davu, by obhájil svůj úspěch.

U většiny z nich stačilo pevné slovo. Dva či tři, s nimiž bylo mu ještě se měřiti, Felix znal; ostatní již poslouchali. Začasté však zmocňoval se ho — nikdy však ve škole, neboť zde byl vždy zaujat úkolem panování — ale doma: