„Jak strašlivé! Sotva první byla odklizena, a již jde druhá na smrt. Smrt sedí v dřepu tam na zemi a čeká; a ony přicházejí k ní. Zatleskám-li do rukou; přijdou opět. Odklidím-li talíř: postaví sem jiný.“
Krysa odvážila se sem znova: nedůvěřivě, zastavujíc se ob chvíli a opatrně cupotajíc dále — utištěným, snaživým a neobratným cupotem staré matróny, jež má doma ke krmení několik hladových krků. Lina zřela: to byla ona šedá matrona se silnice! Lina se vztyčila; a přes to, že rty její zůstaly pevně sevřeny, zdálo se jí, že při svém vztyčení vyrazila z hrdla jásotný výkřik.
„Nezemřete! Nezemřete nespaseni!“
Stála zde v košili, s rozpuštěným vlasem, bosýma nohama, nad černou rolí a ozářena zelenožlutými světélky. Nebeská lehkost a jas rozhostily se v ní; cítila se úplně volnou, veškery údy měla uvolněny a vztáhla je jako by hotovila se ku vzletu. Majíc nohu už pozvednutu, ohlédla se ještě se zářivým a přece stydlivým úsměvem na líci. Za ni vlekl se v pohádkovém, zelenožlutém přísvitu nepřehledný lidský stav. Byli v něm malé hospodyně z kamenného loubí a lodníci; podloudník, zloděj a opilec; a žena, jež bila své dítě, vedle oné, jež své celovaia; a Linin otec, a rámě v rámě Greta a Roland.
