Zjevily se jí všecky ty obličeje ztrhané, žluté, modročervené, s plamenem alkoholu v oku. Zřela opět ty chtivé, nelaskavé, kruté i tupé pohledy lidí, kolem nichž přešla ve městě. Toto vše žilo v dáli za ní, bylo šeredné, choré a špatné; ano, takové to je; — „a já jsem zde a jsem touže malou dívkou, jež chtěla jít k nim a slovem je napraviti a zastaviti! Jakým byla jsem bláznem já. Zlými jsou tam ti oba v chatě. Žádný čin žádného hrdiny není s to nás všecky spasiti. Jedině mé věčné snění je vinno, že věřila jsem tomu — mohla věřiti, mým jediným srdcem přáli si všichni ti mnozí spasného činu. Neboť nestává žádného!“
Narazila na něco, co zakřaplo, a poznala talíř s otrávenou polentou.
„To je ono: temná cesta, a konec, smrt ještě temnější.“
Při tom vrhla se, zasténavši, na mez; a zkroucena pod rozpuštěným svým vlasem, čelo na černé půdě, plakala. Mdlý vánek nesl se přes ni; půda pod ní páchla hnilobou; cypřiše před domem skřípaly; v dáli vlny narážely šplýchavě na břeh. Lina ležela již dávno zcela tiše. Cosi ostře a jemně hvízdavého minulo její ucho. Trhla sebou slabě. O chvilku později se vzpřímila a shlédla krysu u talíře s jedem. Lina tleskla do rukou, a zvíře zmizelo.
