svými dveřmi. Byly otevřeny. Jeho sluha ležel před nimi ve spánku.
Mario Malvolto jej překročil, vzal ve vestibulu lampu se stolu, prošel schodištěm a vstoupil do své pracovny. Ženská poprsí v úzkých, starých krojích, umístěná na knihovně, usmívala se bělostně, uzavřeně ze strmých svých snů; a na jich čelech velká perla zdála se v měsíčním světle kolébati se na svém řetízku. V pokoji bylo tak jasno, že Malvolto zhasil lampu. Opřel se o otevřené dveře vedoucí na terasu. Jak bělostná byla zahrada! Veškero to těžké, temné loubí po celém hřbetě návrší až ke zdi s baldachýnem drnáků, vše to blyštělo se v bledém a nádherném očarování. Jako stříbrný plášť visely glycinie kolem ztrnulého, mrtvého cypřiše. A kamelie v hlubinách po hrouženého keře krvácely jen jako duchové.
Pohlédl zpět do pokoje a ulekl se. Na okamžik zdálo se mu, že nadživotní člověk tamo na ostře osvětlené stěně pozvedá svůj meč do výše. Mario Malvolto pravil v myšlenkách jemu, tomuto obrazu, jedinému, jenž denně shlížel na jeho práci:
„Shledáváme se opět. Když jsem tě opouštěl dnešního večera, byl jsem pln bojovnosti, připraven na hlučné vítězství nebo trpkou porážku. Bylo to vítězství. Při víně a řečech ještě se zveličilo. Jsa o něm ujištěn, odcházím. Potřebuji jen vyjmouti je z hrudi a pozorovati je, není-liž
