Rozeběhla se. Uchopila košili a skryla se v houští.
„A přece byl to její hlas!“
„Ó, jak jsem špatná! Kdybych tam nyní šla, zahanbila sama sebe a našla vše prázdné: co stane se se mnou?“
„Ach, raději jakoukoli hanbu než tuto nejistotu!“
A stále znovu, víc či méně, blížila se okraji křovisk a vyzvídala, co se děje v chatě. Vždycky však opět odtud prchla. Konečně stanula tak na blízku, že mohla rozeznávat! oba hlasy.
„Miluješ zcela jistě jedině mne a nikoli Linu?“ tázala se Greta.
A Roland odvětil:
„Jedině tebe — zcela jistě!“
Lina se obrátila. Neběžela již; nedbala již cesty, krvavěla si nohy o křemeny a drásala tělo o trní.
„Takto dopadá to tedy se mnou: miluji muže, to je vše; a on mne nemiluje… nemiluje mne… nemiluje mne.“
„Co chceš?!“ vzkřikla zlostně, když velký pták, vzlétnuvší neohrabaně z křoviska, narazil o její ruku.
„Nemiluješ mne! Žádný z vás mne nemiluje!“ pravila bolestně a trpce tvorům, již chrastili nebo volali nebo svítili. „Čeho chcete ode mne? Také já vás nemiluji!… A jak ti opilci řvou!“
