Dospěla k schodišti vedoucímu k člunům; služky už zmizely; a tu povzdechnuvši, svlékla košili a vstoupila do vody. O, jaké ulehčení! Jak cítila se skryta v temných vlnách, pod temným nebem! Stála před skupinou vrb, shýbnuta nad vodou, potápěla svá ňadra a dala si mořským vánkem ovívati šíji. Pojednou vzpřímila se do výše, pohodila hlavou zpět a s jásotným výkřikem vztáhla obě ruce nebesům.
Paprsek majáku učinil náhle rychlý obrat a ostrým svitem stihl lázeňský domek. Lina zaslechla výkřik; vyděšena rozhlédla se kolem. Domek tonul už opět, sotva znatelný, ve tmě, tamo na výběžku břehu, na druhém konci zahrady.
„Co jsem to slyšela? Byl to Gretin hlas! Co zde dělá?“
A pojednou zřela opět obličej Grety, když dožadovala se na Rolandovi ovoce, jež Lina mu věnovala; slyšela vlastní svá slova: „Dejte jí je!“ a uchvácena byla při této vzpomínce hněvem i úzkostí. Shlédla Gretu po boku Rolandově na silnici, a jak se ní skláněl; pociťovala opět takový nepokoj jako po celou tu dobu, kdy oba zůstali za ní a jejím otcem.
„Je u ní! Přešli sem ze sousední zahrady a nyní jsou pohromadě v lázeňském domku!“
„Je to možné? Takové myšlenky mi přicházejí? Co děje se se mnou? Můj Bože!“
