u Bertanzy? A ženu, jež bila své dítě? A hocha, který kradl, a všechny ostatní, a zuboženou, nedůvěřivou matrónu, jež přicházela nám v ústrety na silnici? Proč vznáší se před mými smysly pouze tento jediný pomoci potřebný?“
Hlava její byla těžká.
„To věčné snění!“ myslila si. Pocit jakési vnitřní plnosti působil jí muka; klouby staly se citlivými, musila, stále hmatati kolem sebe; a její nepokoj vzrůstal a vzrůstal.
Povstala a v košili stoupala po schodišti dolů. Zelenozlatá světélka kroužila vzduchem a vznášela se nad cestou i loukou. Dlouhé vinné loubí bylo jakoby zachváceno požárem. Nyní světélkovalo i v Lininých dlouhých, spuštěných copech. Kudy přešla, procitalo tiše v křoviscích cvrlikání a vrkání; na polích znělo hlučné volání cvrčků, v příkopech kuňkání žab; pějící lidské hlasy draly se k Lině z náleven u moře a z člunů; a zahrada, jíž putovala, naplněna byla miliony tvorů, jež ji zdravily, otíraly se o její tváře a požadovaly od ní lásky. „Všecky vás miluji,“ šeptala; a při tom vznášel se před jejími smysly obraz jedincův. Zářila v temnotě, sténala a bloudila kolem, rozrušena, mučena a blažena. Maják, slídící na březích moře po podloudnících, vrhal občas své ostře bílé paprsky do zahrady. Jednou utkvěl na vteřinu na Lině; a ona přitiskla ruce na oči a cítila obličej ještě žhavější.
