radosti, minulé či budoucí, jímá mne jen tichý úsměv.“
Vše bylo dobré; Roland se mýlil; jedině s dobrými lidmi setkala se Lina. Tu rozpomenula se na svou první bonnu; na onu, jež štvala ji proti rodičům, je očerňovala, zakázanými zábavami se jí vlichotila a ji nabádala obelhávání rodičů. Jak hrůzyplný byl tehdejší její život! Dítě, stále novými zločiny poutáno na svou svůdkyni, probouzelo se v straších ke každému novému dni, otupělé a odcizeno samo sobě vyhýbalo se rodičům. Když bona odešla, stísněnost pominula, a záhy bylo vše zapomenuto. „Nikdy nepomyslila jsem na to, bych se vyznala a kála! Máti zemřela u víře, že jsem ji vždy milovala; otec věří v to ještě teď a netuší, jak špatným děckem byla jsem kdys a že obelhala jsem ho na stokráte. A nad ním se zamýšlím! Chtěla bych jej souditi! Ó, musí zvědět ihned o všem!“
Venku topoly byly ověšeny večerním purpurem; moře se ještě třpytilo; konce cest ztrácely se již v soumraku, a strážci vinic na vzdálených pahorcích počali vzájemně vyměňovati svá tesklivá volání. Clemens stál v kukuřičném poli, položil ruku na rámě opozdivšího se dělníka a hovořil k němu vlídně. Po té odešel ke své dceři.
„Tento dělník počne ráno již o páté a přivede s sebou ostatní. Jak snadno dají se lidé ovládati,
