kupce a prodavače. Posadila se a psala své vychovatelce.
„Nyní i Ty musíš být v starostech. Jak mne Tvá slova zarmoutila; velice zarmoutila. Dojista není pravdou, že cesta je vždycky temna, a konec, smrt, ještě temnější. Jak bezcenné by bylo naše žití! Které úkoly by nám zbývaly! A máme přece tak velké úkoly; nejbezvýznamnější mezi námi může být vyvolen pro veliké cíle. Nevěříš tomu, Mario? Cítím to tak hluboko; dále nevím, co bych řekla. V mysli nosím ovšem mnohé, ale je to nevysvětlitelný labyrinth. Bylas někdy v takovémto stavu? Nepřála bych Ti ho, neboť je často mučivý, a je nutno se obrniti proti tomuto věčnému snění.“
Lina opřela hlavu o ruku a nehýbala se. Posléze však psala dále.
„Čti dopis tento s klidem, Mario; s klidem a tiše a pomalu, tak, jak nyní přemýšlím. Jsem samotna, a je blahý pocit ve mne, nevím, odkud. Byli jsme na procházce, Greta a pan Roland a já. Pan Roland vyslovuje se nyní volněji; poznávám, že je to velice hodný člověk, trpící tím, že nedovede věřit, nemůže vlastní dobroty popřáti jiným. Jak ráda bych mu pomohla! Jaký by to byl úkol! A přece nechtěla bych ku předu, ničeho zažíti. Jak podivuhodné! Myslím-li na bolesti, na věci, jež působily bolest, zdá se mi, že rozprostírá se přede mnou vonný závoj, že vše má klidný vzhled; a myslím-li na
