ony pahorky. Se všech stran, v četných pahrbkovitých záhybech šumí vzhůru z údolí země, velký plášť, protkaný zlatými plaménky. Jak jasným a napiatým stává se tu člověk! soustředěn sám v sebe: konečně sproštěn všech lidských svízelů a rozptýlení.“
„Máte špatné zvyky, milý příteli. Věřte, že nejzdravějším a nejvýhodnějším pro nás samy je, rozdáváme-li jiným.“
„Lidská láska není tedy nezištná? Domníval jsem se, že činíte tak k vůli nuznému nemocnému, ustanovujete-li jej zahradníkem; k vůli svým sousedům, sedlákům, zakládáte-li jim kooperativní společenstvo.“
Starý pán se začervenal.
„Lidem pomáhati a býti jimi milován skýtá sebevědomí a dopomáhá vlivu. Vím o tom. Šťastnější než my jsou oni, v nichž život nikdy zpola neudusil přirozenou dobrotu a kteří nemusí tuto vyhrabávati ze ssutin: těmto je to snadné.“
Uchopil svou dceru, aniž by byl na ni pohlédl, za ruku.
„Býti mlád a žíti v olivovém háji,“ pravil Roland.
„My oproti tomu,“ dokončoval Clemens, „musíme pomocí nástrah dopomoci si k tomu, bychom mohli činiti dobro a prokazovati dobrodiní. Nezdaří se to vždy. Poznáte mne lépe, můj milý, než znám sám sebe, a prosím jen,
