Roland si myslil: „Tak nepočíná si žádný filosof a zbožňovatel lidstva. Tak počíná si bývalý světák, jemuž nyní ve venkovské prázdni vypadávají zuby, který však ve vzpomínkách na vlastní květ mladosti nevystojí vedle své dcery žádného muže, aniž by se ho strachoval.“
„Odpustíte, můj milý; mám o čem pohovořiti se svou Linou; za to přenechám vám krásnou Gretu.“
„Starý to již pozoruje,“ šeptala Greta za oběma druhými. „Jste zamilován do Liny.“
„Pojďme do lázeňského domku.“
„Pozvete si tam Linu!“
„Musím vás viděti, vás zlíbati!“
„Ale dejte přece pozor! Naše stíny jsou před námi; lze viděti, co činíme!“
„Netušíte, jak mě to sžírá; a nejvíce v těch okamžicích, kdy máte mne za nevěrníka. Lina mohla by ve mne buditi nevím jak veliké touhy, nadlidskou dobrotu; leč vše, co vzniká, jest přání miti vás, tužba, dáti vše vám.“
„Nerozumím ničemu a nevěřím v nic. Lina je krásná a miluje vás.“
„Miluje mne? Také svaté ženy milují své věřící; je jich však příliš mnoho. Tato láska rozděluje se na celý svět a neukonejší nikoho. A krásná? Ona je krásná? Nevím o tom. Mně zdá se, že má dlouhý, průsvitný, příliš oduševnělý obličej lidí s tělesnou vadou. Její záda neprozrazují sice zřejmě ničeho…“
