kati; plakati, poněvadž jsem tak slabá a ježto nedostihnu nikdy onoho nepovědomého, k němuž mne to nutká. O sobě nechtěla jsem však mluviti. Vidíte tamo blížiti se jedno z oněch ubohých stvoření, jež chtěl jste nenáviděti?“
Mezi zahradními zdmi blížila se batolivě tlustá šedovlasá matrona, držela v tlustých, malátných rukou svůj košík a prohlížela si ponuře, nedůvěřivě muže s dívkou, již přicházeli jí vstříc.
„Nemohu to milovati,“ zabručel mladý muž.
„Neznáte sama sebe,“ odvětila mladá dívka.
Stařena je minula těžkým, volným krokem, neohrabaně cupkajíc; a zápach po cibuli, kouři a chudobných šatech vznášel se ve vzduchu, jímž prošla.
„Pozorovala jste, jak opětovala můj pohled? Nenávistně, zlodějsky, zbaběle a urputně; pak ale střetla se s vaším. A tu zobrazila se v jejím hlodavcovitém obličeji celá ta přihlouplá blaženost, s jakou obročnice sledují pozdviženou hostii… Takto jsme rozsouzeni, Lino, a rozsudek je spravedlivý.“
Musil se zastaviti a odkašlati. Zatím dohonila je Greta Pinattiová.
„Měl byste více piovati a veslovati, pane Rolande. Proč jste sem přišel?“
„Nepozdraví-li mne takovýto rozhovor se slečnou Linou, nedokáže toho ni plování ni veslování.“
