jako nyní, z davu lidí, chtěl bych se své očistě položití zde na silnici do čerstvého bláta.“
„Řekněte vše!“ Lina hleděla zpříma, úzkostlivě vydychujíc. „Řekněte vše!“
„Stydím se před vámi,“ zabručel. „Nezažil jsem ničeho. Jsme-li nemocni, je to důvodem nenávisti oproti lidem? Nicméně ochutnávám jen trpkosti, cítím jen tvrdost, vidím jen šero. Vy samojediná, Lino, dáváte mi zažívati dobro: jako by všecka, všecka dobrota lidského plémě byla se soustředila ve vaši jedinou bytost! Ale žel! pocit zlepšení, jejž nám skytáte, klame nás; všichni jsme nevyléčitelní. Byli jsme právě přítomni třem, čtyřem zločinům, právě tolika zneužitím moci a drsnosti lidu, a přece prošli jsme jen jednou malým městem. Uvážila jste někdy, jak hrozné vysvědčení vystavuje lidstvu nutnost společnosti, náboženství? Zvíře, jež potřebuje řetězů, které je již nemocné, zkažené a ubohé a přece jež poslední silou vrhlo by se na hrdlo vedlejšímu zvířeti: jak mne to pokořuje! jak mne to dráždí! Vyvolejte si před zraky vzezření oněch zaprášených hospodyň, jež pod kamenným loubím bojovaly o měděnou minci: jak každá tato nuzná bytost plížila se kolem jako nepřítel všech a nechtěla věděti o nikom, jedině o sobě! Nevěříte? Zeptejte se sama sebe, čemu ta která z nich by byla dala přednost: dostati méně o nikláček, nebo aby ten, kdož jí ho dlužil, skácel se mrtev! Nebyly její pudy tak
