„Ty nervy!“ vyhrkl.
Lina pohlédla mu v oči, v něž vstoupily slzy trýzně.
„Děkuji vám,“ pravil, nabyv řeči.
„Půjdeme pomalu dále,“ rozhodla se Lina, její slabý, nejasný orgán zněl jako z úst hocha, který mění hlas.
Řetězy pestrého ovoce visely před krámy; dívky s černými přehozy a růžemi na ňadrech otáčely se v bocích a pohybovaly vějíři a očima; pokřikujíce, hoši hráli móru;[1] tóny harmoniky a mastné zápachy vznášely se k nebi, jež slavnostně klenulo se nad střechami. Gréta zašeptala v tísni:
„Není pomyšlení, že byste mne dnes spatřil v lázeňském domku.“
„Netoužím po lázeňském domku,“ odvětil mladý muž. „Přál bych si, bychom se lépe milovali.“
„Pohodlnější nemohli bychom to ani míti,“ řekla Greta udivena. Ustoupil od ní.
„Vidíte, slečno Lino, na konci této úzké, hemživé ulice věž, onu tichou, šedou hlásku u přístavu. Od tisíce let již tam stojí: za sebou město, před sebou moře se svými modrými vzdušnými závoji, v něž zaplétá se obrys pohoří, a z nichž jakoby z věčnosti, nořívali se nepřátelé, by odraženi opět v ně zapadali. Kolik
- ↑ Móra, hra prsty, sudá-lichá.
