brána pod dotykem proutku čarovné vily, a děvče se usmálo: v nestrojeném vytržení.
Odbočily nyní do úzké ulice; páchlo to zde po víně: a teď cvakly špinavé skleněné dveře, divoké hlasy se ozvaly zevnitř, a vypotácel se odtud opilec k protější domovní zdi, na niž se položil zády. Greta zatáhla Linu za ruku.
„Co děláš? Ne tak na blízko! Je zlým, když je opilý. Vidělas, jak pocuchal svou dceru.“
Linin pohled svezl se váhavě se skleněných očí, jež ničeho nechápaly; a povzdychla. Za nimi ozvalo se ztlumené zakašlání a potom zastřený hlas.
„Chtěl jsem vlastně přejiti na druhou stranu, ale shlédne-li člověk vás, slečno Clemensova, jak ubíráte se cestou… Máte chůzi jako malá vojevůdkyně, lehkou a slavnostní, rozumíte? Nikdo by se neopovážil dotknouti se vašeho rámě, ale všichni musí vás následovati. Vidíte snažení onoho ochmelky?“
Greta si zavýskla.
„Vás může člověk potkati kdykoli, vždycky jste směšný!“
„Čím to je,“ pravil mladý muž pohnut, „že od vás, která se tak zřídka usmíváte, vychází přísná veselost, jíž všichni stávají se ostýchavějšími a lepšími?“
Greta chtěla propuknouti opět v smích; leč nezdařilo se jí to: tvářila se uraženaץ Mladý muž počal opět kašlati a nemohl ustati.